Pastelková pohádka

Pastelková pohádka

   Tma se pomalu snášela nad městem. Na temné obloze vycházely první hvězdy a maminky ukládaly své děti ke spánku. Také Anička už byla ve své postýlce. Hlavičkou se jí honily ještě zážitky z dnešního dne, ale víčka se jí už pomalu, pomalounku únavou zavírala a Anička se ponořila do klidného spánku. Na psacím stole Aničky zůstaly u rozkresleného obrázku pestrobarevné pastelky.

   A tu se stalo něco zvláštního. Když se na obloze objevila poslední hvězdička, všechny pastelky rázem ožily. Tancovaly po stole, šťouchaly do sebe a dohadovaly se. A o co se dohadovaly milé děti? Přece o to, která z nich  má nejhezčí barvu.

   „ Já, já, já “, křičely pastelky jedna přes druhou. „ Tak dost “, rozkřikl se na neposedné pastelky penál, který ležel opodál. „ Vždyť vzbudíte Aničku, budete mluvit jedna po druhé a řeknete všem, proč zrovna ta vaše barva je nejhezčí.“ Pastelky se pilně postavily do řady a poslušně začaly jedna po druhé  vyprávět.

   Červená pastelka se uklonila a řekla : „ Já jsem ze všech nejkrásnější. Jsem veselá, plná života a optimismu, jsem barvou lásky, barvou léta u dozrávajících plodů a rozkvetlých květin.“ „ Ba ne, “ skočila jí do řeči žlutá pastelka a hned spustila: „ Nejhezčí jsem já, mám barvu sluníčka, tepla, žlutého obilí, a jsem barvou právě vylíhnutých kuřátek a káčátek, které má babička Aničky doma na dvorku.“ „ Vůbec ne, nejhezčí jsem přece já,“ řekla modrá pastelka. „ Mám barvu blankytně modrého letního nebe, barvu třpytivé vody v lesní tůňce a pomněnkově modrých očí, které má naše Anička.“ „ Nehádejte se, nejhezčí barvu mám já,“ vykřikla zelená pastelka. Mám barvu jarní trávy, heboučkého mechu v lese, barvu orosených listů na právě rozkvétajícím stromě.“ „ Moje barva je taky hezká,“ nenechala se odradit černá pastelka. „ Mám barvu černé úrodné země, která dává všem lidem obživu a barvu hluboké noci,ve které dospělí i ty nejmenší děti prožívají své sny a zapomínají na své zármutky a bolesti.“ „ Ještě jsem tu i já, “ pípla nesměle bílá pastelka. „ Mám barvu nevinnosti, barvu bílých obláčků a právě napadlého jiskřícího se bělostného sněhu, já jsem nejkrásnější!“

   Penál všechny pastelky pozorně vyslechl a potom moudře pravil: „ I vy hloupé, všechny jste hezké a každá barva je pro něco důležitá. Vždyť co by to byl za svět, kdyby nebyl plný nejrůznějších barev a odstínů. A podívejte se na obrázek Aničky. Je na něm modrá obloha, bílé obláčky, žluté sluníčko, zelená tráva, černá země a spousta červených kvítků. Ani bez jedné z vás by Anička obrázek pro maminku nemohla nakreslit!“

   „ To jsme rády, že jsme všechny stejně hezké a důležité, oddechly si pastelky. A slíbily si, že už se nikdy nebudou kvůli tomu, která je nejkrásnější hádat!

   Ale to už do pokoje Aničky začaly prosvítat první paprsky jarního sluníčka. Pastelky poslušně naskákaly Aničce do penálu a nechaly si zdát sen o tom, jak jsou všechny krásné a pro celý svět důležité.